Umění v módě-Elsa Schiaparelli

Umění v módě-Elsa Schiaparelli

 

Její jméno dnes již poněkud zapadlo, ale ve 30. letech 20. století rozhodně patřila k vůdčím osobnostem módy, podobně jako její rivalka Coco Chanel. Její odvážné a nekonvenční zacházení s módou nicméně později inspirovalo třeba Jeana Paula Gaultiera, mj. autora slavné Madonniny špičaté podprsenky.


Elsa Schiaparelli, přezdívaná Schiap, se narodila roku 1890 v Římě do konzervativní rodiny aristokratů a intelektuálů. Aby navrhovala šaty jí poradil pařížský módní návrhář Poiret, Elsa však neměla žádné krejčovské vzdělání, a možná i díky tomu pro ni bylo mnohem jednodušší porušovat konvence.


Již od mládí se živě zajímala o umění, jako dospívající dívka dokonce vydala básně. A když se v roce 1919 přechodně odstěhovala do New Yorku, záhy si našla cestu k Man Rayovi, Marcelu Duchampovi nebo Francisi Picabiovi a jeho ženě Gaby. Její zaujetí pro svět umění také dobře ilustruje spolupráce s význačnými umělci, jakými byli Salvador Dalí, Jean Cocteau či Alberto Giacometti. V té době nebyla jedinou návrhářkou spolupracující s umělci, avšak pro Elsu bylo typické mnohem větší zapojení těchto spolupracovníků při tvorbě kolekcí. Ostatně ona sama tvorbu oděvů chápala jako jeden z druhů umění. Citát: „Navrhování šatů pro mě mimochodem není profese, nýbrž umění,“ vystihuje její postoj k módě zcela jednoznačně. Nejpádnějším důkazem je ovšem její vlastní tvorba, v níž se ráda inspirovala tehdy právě moderním surrealismem. Podobně jako surrealisté i Schiaparelli ráda bořila tradice, což se projevovalo začleňováním látek a dalších předmětů do nečekaných kontextů, například vytvořila večerní šaty z tvídu, plášť do deště z naimpregnovaného taftu nebo navrhla klobouky ve tvaru boty či jehněčí kotlety. Patřila k prvním, kdo si uvědomil potenciál zipu, ačkoliv přiznávala: „Král knoflík u Elsy pořád vládne beze strachu.“ Snad proto, že knoflík byl vděčným prostředkem k realizaci humorného prvku v odívání. Elsiny knoflíky tak měly tvar živočichů, šachových figurek, lízátek, ba dokonce i artistů na hrazdě.
Své kolekce uváděla jako tematické a nechávala se pro ně inspirovat hudbou, cirkusem, astrologií nebo i nakupováním, jak to učinila v kolekci Cash and Carry (zaplať a odnes) s velkými kapsami.
Schiaparelli byla vždy nadšená pro všechno nové, ale zároveň nezapomínala ani na staré a prověřené. A tak ani její záliba v používání nových syntetických textilií jí nezabránila v navázání spolupráce s majitelem slavné pařížské vyšívačské firmy, která vznikla již v polovině 19. století.


Elsa Schiaparelli sama ráda oblékala nápadné kreace, které často vyžadovaly značnou dávku odvahy k odlišnosti. Stejnou odvahu musely mít také její klientky. Asi nepřekvapí, že jimi často byly hvězdy z filmu a divadla, kterým se směs praktičnosti a výstřednosti líbila. Elsa tak šila pro Katherine Hepburnovou, Joan Crawfordovou, Gretu Garbo nebo Marlene Dietrich. Ovšem nebyly to jen ženy z těchto branží, jež se pro návrhářčinu tvorbu nadchly, její klientkou byla i Wallis Simpsonová, budoucí vévodkyně z Windsoru nebo tenistka Lily d’Alvarezová, jejíž kalhotová sukně od Schiaparelli způsobila na turnaji ve Wimbledonu v roce 1931 skandál.


Nemůže být pochyb o tom, že Elsa ráda šokovala, nepřekvapí proto, že ve své tvorbě používala i celofán nebo průsvitný plast. Její oblíbenou barvou byl odstín sytě růžové, který nazývala Shocking pink, „šokující růžová.“ A když v roce 1937 představila svůj parfém, rovněž mu dala název Shocking. Nutno poznamenat, že v té době rozhodně „šokující“ byl. Flakon parfému byl totiž vyroben ve tvaru torza filmové hvězdy Mae Westové. 

Po druhé světové válce byl dosavadní hranatý styl nahrazen ženskostí, což však Elsině kreativitě příliš nevyhovovalo. Možná také již nenašla dost odvážných zákaznic, které by její modely oblékaly, jak o tom leccos napovídá její povzdech v autobiografické knize z roku 1954 Shocking Life, že tenkrát (před 2. světovou válkou) se lidé nebáli být jiní. Elsa se tak nakonec rozhodla své návrhářské činnosti vzdát.


Vpravdě nekonvenční dáma Elsa Schiaparelli měla odvahu používat nové i do té doby se šitím šatů nespojované materiály a uplatňovat ve svých návrzích humor i prvky soudobých uměleckých směrů. Vším tím často šokovala publikum, podobně jak to svými pracemi dělali soudobí umělci. Ostatně ona sama se se svými návrhy nerozpakovala zařadit mezi ně, pro ni bylo navrhování šatů také uměním. A v jejím podání to také umění rozhodně bylo.

 

Patří navrhování oblečení do oblasti umění nebo je to jen praktická činnost, kterou potřebujeme ke svému každodennímu životu? Přemýšlet o tom můžete nad výběrem z našich kolekcí zde

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info